Autor: občan Jaroslav Koneček, živnostník, zedník, t.č. ve starobním důchodu

Tak jsme udělili Čestné občanství Fanošovi Hřebačkovi – Mikuleckému. Udělila mu ho obec, kterou měl moc rád, a které věnoval drtivou část své tvorby. Před samotným hlasováním Obec. zastupitelstva o udělení titulu bylo udělení zdůvodněno  a vzpomenuty zásluhy F. MIKULECKÉHO. Informace ve zdůvodnění byly pravdivé. Přesto si dovolím pár řádek k doplnění, snad mě to nikdo nebude mít za zlé. Pominu-li skutečnost že pro udělení titulu hlasovali i zastupitelé, kteří ještě nedávno zamýšlený památník tohoto vzácného člověka cpali do obecní býkárny, je to počin chválihodný, i když trochu zbytečný. Ne že bych Fanošovi ten titul nepřál. On ho totiž dávno má. Nepotřebuje k tomu žádné dobrozdání obecního estabilišmentu. Udělování titulů zemřelým je podle mě velice choulostivá věc. Většinou to moc nestojí a víc se zviditelní lidé, kteří titul udělují než samotný titulant. A také se tím zalepí ústa těm nepřejícím kverulantům, co kritizují ten náš nohejbálek: vždy jsme udělili titul tomu vašemu Fanošovi, tak nám nezáviďte nějakou tu korunu z obecní kasy, my přece vychováváme mládež!! Navíc titulovaní nemají žádnou šanci titulu se bránit. Bývalý prezident  se vzdal čestného předsednictví své rodné strany. Současný prezident také. Ale oba žijí a šance využili. Vzdali se. Jsem přesvědčen o tom, že Fanoš by se udělení titulu přinejmenším hodně bránil. Znal jsem ho jako člověka velmi skromného a čestného. Podstatnou část svého uměleckého života prožil inkognito nebo pod pseudonymem. Nerad byl středem pozornosti, o to víc si nebral servítky před nikým, když se jednalo o nešvary ve společnosti. Byl to bouřlivák. Dokázal se v hospodě u černého kafe vášnivě hádat s půlkou nachmeleného lokálu. Prostě bojoval s ignoranty. Sám jsem byl svědkem jedné takové scény. Jako člověku hodně mladému mě nedocházelo, o co mu vlastně šlo. Chlapi se mu smáli, zesměšňovali ho, ale on si vedl svou. Nakonec práskl dveřmi a odešel směrem na dolní konec. Byl to neúprosný kritik poměrů ve vesnici, rétorikou představitelů dnešního estabilišmentu: potížista, zapškloň, podivín, kverulant atd., atd… Své děti nevozil do základní školy do Hodonína, ta mikulecká při mu připadala dostatečně kvalitní. Nikdy nenatahoval ruce směrem k obecní pokladně se zdůvodněním, že vychovává mládež. Ale on ji skutečně vychovával. Vychovával ji k úctě k tradicím a dědictví otců, lásce k rodné dědině. Zaplatil za to osobní obětí, na úkor svého pohodlí, své rodiny a hmotného majetku. Fanoš měl svou vesnici nesmírně rád, což dokázal mnohokrát svojí tvorbou. Věřím tomu, že ji má ráda většina občanů, i když to nedovedou vyjádřit jako on. Bohužel mám dojem, že někteří občané mají rádi jen obecní pokladnu. Jsem hrdý na to, že mě bylo dopřáno narodit se ve stejné dědině jako Fanoš. Jen je mě líto, že lidé, kteří rozhodují o revitalizaci a úpravách Dolnice, což je jistě chválihodný počin, neví, kde ta Dolnice vlastně leží. Fanoš to věděl, protože tudy skoro denně chodil. Choďme po své dědině.

Neudělili jsme titul p. (s.?) Miroslavu Bílíkovi, někdejšímu starostovi (předsedovi MNV). Byl to člověk přímý, skromný, čestný, pracovitý. Za jeho působení v čele obce se v obci udělalo hodně práce, je zbytečné tu vyjmenovávat všechno, ale hlavně KD je jeho krásné dítko. Třebaže jsme byli oba politicky takzvaně na opačné straně barikády, choval se vždy korektně. Vždy se snažil pomoct. I za mého působení ve funkci hospodáře TJ nám všemožně, v rámci možností pomáhal při výstavbě sport. areálu. Vzhledem k výstavbě KD byly tehdy možnosti omezené. Ale když nemohl pomoct finančně nebo materiálně, nijak nebránil aktivitám, takzvaně nezavazel. Což v té době byla odvaha. Dokázal ukočírovat ignoranty (na obou stranách barikády). Mira, jak jsme mu říkali, měl svou vesnici rád, nikdy si v době hodů nebral dovolenou a nejel k moři. Věděl, že hody jsou OBECNÍ SLAVNOST VŠECH OBČANŮ a on jako první občan musí mezi občany přijít a projevit tím občanům úctu. Ne všichni minulí starostové se tak chovali. Devalvovali hody na nutné zlo a tajtrdlíkování nějakých folkloristů. Podle toho se hodně občanů chová.  Místo návštěvy Obecní slavnosti a setkání se spoluobčany jedou podpořit cizokrajné hoteliéry.

Mira své starostování vykonával v lásce ke své dědině, nad rámec svých povinností ukládaných mu předpisy a zákony. Zaplatil za to osobní obětí, na úkor svého pohodlí, své rodiny a hmotného majetku.

Mira Čestné občanství od estabilišmentu nedostal. Myslím si, že ho to tam na věčnosti ani moc nemrzí. Ví, že od řádných občanů, kteří o tom něco ví, Čestné občanství dávno má. Věděl, kde je Dolnica*, protože kolem ní denně chodil. Choďme po své dědině.

Při případném rozšiřování a otištění tohoto spisku prosím text nekrátit, neopravovat pravopisné a stylistické chyby!

Pozn.: Dolnica se nazývá studna na dolním konci pod rod. domem Kosíkových, těsně u silnice. Bylo všeobecně známé, že jedině v její vodě z oblasti dolního konce se dala uvařit fazula. Voda z ostatních studní byla moc tvrdá – vápenitá. V nedávné době byly po stranách této studně vysazeny břízy, což při rekonstrukci a instalaci informační tabule svedlo k přejmenování na studni Pod břízkami. Některé občany to pobavilo, jiné zarmoutilo.