Autor příspěvku: Vít Pavka

Mám za to, že víno a voda, tyto dvě ceněné kapaliny, tak trochu neodmyslitelně patří k sobě. Již ve vinici réva vinná vyžaduje ke svému růstu, vývoji a zrání hroznů patřičné množství vody v podobě deště či sněhu.

Pokud pomineme dnes nepřípustné praktiky (přidání vody do rmutu, moštu, či vína za účelem pomnožení jeho objemu) nebo běžné řezání vína v určitém poměru s vodou sycenou CO2 (z důvodu přípravy nápoje s menším obsahem alkoholu – vinný střik – který pak může sloužit k doplnění tekutin v parných letních dnech vinaře či kohokoliv), pitná voda je dnes nepostradatelnou složkou v celém procesu výroby vína. Od sklizně úrody až po finální nápoj v láhvi pod uzávěrem.

Zde se jedná hlavně o nutnou hygienu a sanitaci všeho, co přichází do styku s hrozny a vínem. Zajímavé by bylo jistě zjištění, kolik vlastně se potřebuje řekněme doprovodné vody pro získání jednoho litru vína. Dnes si asi těžko vinař dovede představit výrobu vína bez přispění vody. Nebo dovede, ale určitě na nižším kvalitativním stupni konečného produktu.

Byla ale doba – a žijí zde ještě pamětníci – kdy vodovod neexistoval. Voda se nosila  ze studny ve vědrech ručně a vodou se ještě setsakramentsky šetřilo. Takových zdrojů vody nebylo nikdy mezi sklepy mnoho a vinaři si jich vážili. Možná i více, než vlastního vína v bečkách.

Od vzniku dolu Mír v Mikulčicích bylo potřeba řešit problém s úbytkem zdroje pitné vody nejen pro běžnou potřebu občanů, ale i pro samotné sklepní uličky. Snad zdárně se v celé obci podařilo kompletně zbudovat vodovodní řád i s vlastní úpravnou vody a posléze i s moderní čističkou odpadních vod. Předpokladem všeho byl kvalitní zdroj pitné vody. Ten Mikulčice mají a většina jiných obcí nám jej může jen závidět.

Jeden takový vodovodní přivaděč byl zbudován někdy kolem roku 1980, z části svépomocí a dle dostupných informací kupodivu bez kolaudace, do tzv. Těšických búd. Byl to na tu dobu velký pokrok a všichni tento počin vítali. Dnes již jeho stav neodpovídá potřebám a požadavkům. Z mnoha pohledů. Technický stav, vlastní zbudování, nízký tlak, absence vodoměrů u jednotlivých přípojek, paušální odpočet a tím i nekontrolovatelný odběr. To jsou asi největší bolesti dodávky pitné vody ke sklepům v Těšických búdách.

Dle soukromé studie se v této vinařské lokalitě nachází celkem čtyřicet čtyři vinařských staveb, většího či menšího významu, které dnes již ne všechny slouží k původním účelům. Prvně patřily katastrálně občanům Těšic. Po sloučení Těšic s Mikulčicemi v roce 1951 přešla tato lokalita automaticky pod správu společné obce. Jak šel čas, postupně se měnil i poměr vlastníků nemovitostí k původní vesnici. Dnes zde sedmnáct vlastníků sklepů nemá trvalý pobyt v obci Mikulčice. Z nich  čtyři majitelé tyto prostory trvale obydlují. Nachází se zde rovněž dvě stavení poskytující příležitostně ubytování. A mají tady sídlo dvě rodinné vinařství zabývající se  výrobou vína profesionálně.

Z toho všeho vyplývá, že pitná voda zde má v současnosti širší využití než dříve. Prozatím se tady nenapouští bazény, ani nezavlažují trávníky. S jistotou se ale dá říci, že jsou zde funkční sociální zařízení, kuchyňské dřezy, v provozu budou rovněž pračky a snad i myčky nádobí. Lze zde zhlédnout mytí osobních aut. Či zavlažování brambor, okurek nebo jiných plodin. Ne všichni dokáží uvažovat hospodárně a v zájmu všech, pokud se nejedná o jejich peněženku. Naskýtá se řešení v otáčejících se kolečcích vodoměrů, nahrazených za pro mě nepochopitelný systém klíče, určujícího paušální platbu za vodu, kdy např. platba za vodu jednoho sklepa může být vyšší, než platba za vodu jiného sklepa, který se zabývá třeba desetinásobně větším objemem výroby vína.

Ukáže snad jen čas, kdy současný vodovodní řád definitivně doslouží. Nebo tomuto stavu budeme chtít předejít. A najdeme vůli a zdroj financování pro vybudování nového a kvalitního vodovodu se vším všudy. Snad by si to tato sklepní ulička i zasloužila.